Výhody a zlepšení v oblasti cévního řečiště jsou spojeny s endotelovými
buňkami v cévách, které mají na starost vypuštění NO (nitrid oxidu) a ten má
potenciálně za efekt vasodilataci pro udržení distribuce potřebných látek,
efektivního krevního toku a kardiovaskulárních funkcí během zátěže. HIIT může
také mít za následek zlepšení elasticity artérií. (Guiraud, 2012; Wisloff, 2009)
HIIT se proto zdá být lepší variantou, jelikož dlouhé a extrémní kardio
tréninky mohou zapříčinit zánětové stavy, které mohou eventuálně poškodit srdce
(což potvrzuje i výzkum, který tvrdí, že sice ti, kteří běhají, žijí déle než neběžci,
ale zároveň tvrdí, že pokud je celkový objem vyšší než 35km za týden, tak o tuto
„výhodu“ přicházejí – je to zapříčiněné vyšším rizikem k fibrilaci síní a arytmii).
(Buchan, 2011; Wisloff, 2009)
Celkové zlepšení organismu můžeme pozorovat především
u adaptace srdečního svalu, kdy dochází ke zvýšení objemu krve přibližněo 10%.
Zlepší se i samotná kvalita srdečního výkonu, což má za následek zvýšení
minutového objemu krve, dodaného do oběhu (adaptace v podobě lepší aerobní
kapacity společně s výkonem). Dále dochází ke zvýšení objemu vdechu, a tím
pádem je třeba menší množství nádechůpro získání potřebného množství vzduchu.
Co se tepové frekvence týče, tak klidová TF hodnota je menší a jedinec se
ze zátěže dostane do předzátěžových hodnot podstatněrychleji, respektive křivka
poklesu je strmější. Navíc pouze proti silovému tréninku můžeme vidět adaptaci i
u snížení klidového krevního tlaku. U kardiorespiračních funkcí dochází k adaptaci za delší časový úsek.
Pokud bychom tedy mohli shrnout efekt HIIT na organismus, můžeme říci,
že u organismu dochází k adaptaci v těchto faktorech:
– VO2max (zvyšuje oxidativní kapacitu kosterního svalstva více než
vytrvalostní charakter cvičení)
– vytrvalosti (aerobně-anaerobní)
– utilizaci kyslíku
– pufrovacích systémech
– posílení kardiorespiračních svalů
– v odbourávání laktátu
– zvyšuje laktátový práh
– zvyšuje se síla svalů
– v neuromuskulární koordinaci
– spalování tuků (některé studie ukázaly, že intervalová chůze vede
k většímu spalování abdominálního viscerálního tuku) (Kolínský, 2015)
(Burgomaster a kol., 2005 a 2008; Helgerud a kol.,2007; Boutcher, 2011)
